Pro nastolení rovnováhy nejsou třeba veliké změny ve vnějším světě; to podstatné je v hlavě.

Najít rovnováhu mezi prací a osobním životem je dnes myslím těžší, než dřív. Dřív lidé úderem konce pracovní doby s prací skončili snadněji, donedávna nemělo mnoho z nich doma dokonce ani pevné linky (ještě v mém dětství v 90. letech se chodívalo volat do telefonních budek). Dnes jsme stále online, vždy všem dostupní, a vystavení neustálému srovnávání se s ostatními. Modely, na kterých fungují sociální sítě, a které chtě nechtě formují naše myšlení, nejsou pro psychiku zdravé. Je tedy třeba mít se na pozoru, protože sklouznout k honbě za úspěchem, přepracovanosti a ochotě být neustále k dispozici, je velice snadné. A navíc v té nezdravé nerovnováze leckdy končíme nevědomě, třeba z neuvědomovaného pocitu nedostatečnosti, vyvolaného neustálým vstřebáváním informací z internetu.

Když jsem si dělala malý průzkum k tomuhle článku, nenašla jsem nic, co by mi přišlo užitečné. „Najděte si práci, která vám bude vyhovovat“, je na můj vkus až moc složitá, obecná, vágní a ničemu nepomáhající rada, a takových jsem našla většinu. Kdo má možnost vyskočit z rozjetého vlaku složenek, hypoték, nájmů, a jít hledat něco jiného, než co dělal poslední roky? Moje zkušenost je, že změny není třeba provádět ve vnějším světě, ale ve svém přístupu. Věřte, že vím, o čem mluvím, podnikání klade ještě vyšší nároky na oddělování osobního života a práce, než zaměstnání, a mně chvíli trvalo najít tu křehkou hranici a naučit se, jak ji udržovat.

Psychologové říkají, že vyvážit osobní život s prací a odpočinek s výkonem je pro pokročilé, taková vyšší dívčí, žádné rady „Změňte svůj život“ nepomůžou. Věc je v mentalitě a přístupu. Chce konkrétní (a spíš drobné) změny, které člověk zanese do svého každodenního života. Tyhle malé kroky, které se všechny točí hlavně okolo práce s vlastní hlavou (protože o ní to celé je), mohou celkem rychle nastolit příjemný balanc mezi vším, co žijeme.

Ať už jste tedy na volné noze, nebo v zaměstnání, kde vás zaskočilo zvýšené množství home officů, protože na to mít práci doma nejste zvyklí, těchhle pár tipů může s trochou vaší snahy fungovat i vám.

1. Tady a teď

Největší problém na míšení práce a osobního života je, když zaplavujeme myšlenkami na práci velkou část svého mentálního prostoru. Být neustále online, nechat práci vstupovat do osobního života kdykoliv (všechny ty zatracené týmové chaty a notifikace na příchozí emaily a zvedání telefonu, kdykoliv zazvoní). Myslet na to, co musím udělat zítra, a co musím stihnout do konce měsíce. Myslet na to, co se stane, když to neudělám. Vnímáte to slovo? Myslet myslet myslet. Nikoliv dělat. Uvědomte si tu známou situaci, kdy vám visí nad hlavou nějaký úkol, který odkládáte a odkládáte, stresuje vás víc a víc, a když se konečně donutíte k jeho vyřešení, stojí vás třeba půl hodinu práce. Ale mysleli jste na něj s nevolí a nervozitou klidně týdny. Takže jednoduché pravidlo, nemyslet na práci, když jí nemůžu/nechci právě teď dělat. Tohle je vážně jen v hlavě.

Co získám, když vyměním svůj volný čas, který se nedá vrátit, za to abych splnila to, co potřebuje někdo jiný?

2. Pracovní doba

Jak jsem psala na začátku, pracovní doba nám dnes tak trochu přetéká kam se jí chce. Kdekdo po vás vyžaduje, abyste zvedli telefon v jakoukoliv hodinu, i o víkendu. Já vždy přemýšlím, co mi za to ten člověk nabídne – co získám, když vyměním svůj volný čas, který se nedá vrátit, za to abych splnila to, co potřebuje někdo jiný? Získám větší jistotu, že práci neztratím? Získám větší respekt? Získám víc peněz? Nebo nezískám nic, jenom jsem zvyklá to dělat, a ani nevím proč? Každý to máme jinak, ale já zatím nepotkala nikoho, kdo by mi nabídl něco lepšího, než je můj svobodný volný čas. Takže mimo pracovní dobu ani ťuk. Neměl by to být luxus, ale pravidlo, protože jinak se člověk nechá uhnat už před čtyřicítkou, a nevím jak vy, ale já mám v plánu lepší věci, než se vzpamatovávat ze syndromu vyhoření.

3. Plánovat a plánu se držet

Plánování pomáhá necítit se přetíženě a nemyslet celé dny na to, co vše je třeba udělat. Více si o jednom způsobu plánování můžete přečíst v článku Jak si organizuji čas a práci v roce 2020, v něm to najdete detailně popsané, kdybyste chtěli inspiraci, je to problematika na víc, než jeden odstavec. Ve zkratce ale, na den mám vždy jen určité množství úkolů, soustředím se na jejich splnění, a jakmile mám hotovo, víc si s prací hlavu nelámu (ono to lámání hlavy – myšlení na práci – stejně nic nevyřeší, jak jsme si už řekli). Vím totiž, že mám vše rozplánované a že vše stíhám, i když toho dělám víc najednou. To mi umožňuje se úplně uvolnit, a ve volném čase na práci nemyslet.

4. Online detox

Pocit, že po vás může kdokoliv kdykoliv cokoliv chtít, je stresující a je dalším faktorem, co rozostřuje hranice mezi prací a osobním životem. Proto mám vypnuté notifikace k sociálním sítím, a kontroluju lajky, komentáře a zprávy jen, když chci já. To samé platí o mailu. Telefon mám od pěti večer do desíti dopoledne nastaven na „Nerušit“ mód, a nastavenou automatickou odpověď, když ve vyhrazené době nemám prostor přijmout hovor. Na noc mobil vypínám a odkládám v obýváku, o víkendu někdy nejsem online vůbec. Díky tomu se mi daří držet si ten pocit neustálé dosažitelnosti od těla a nemíchá se mi tolik práce a život v jeden smíchaný blázinec. Nechci, aby mou pozornost určovaly požadavky ostatních, nechci být „triggered“ čímkoliv, co by odvádělo mojí pozornost od toho, co momentálně dělám. Pak člověku přijde mail nebo komentář, a on okamžitě začne rozvíjet vnitřní monolog, jak reagovat a jak co řešit – a koncentrace na to, co právě dělá, je pryč. Tahle „online hygiena“ je něco, co člověka udrží příčetného a klidného ve většině každodenních situací.

Rovnováha mezi prací a osobním životem spočívá v tom vymezit každé oblasti vlastní nerušený prostor. 

5. Neodkládat zábavu na „až potom, co…“

Dřív jsem padala do pasti představy „Až to dokončím, tak se uvolním.“, Až to dokončím, sejdu se s kamarádkou.“, „Až to dokončím, udělám si trochu volno.“ Hádejte ale co: nikdy jsem „to“ nedokončila. Protože je neustále co na práci, stále nové a nové projekty a spolupráce, nové a nové výzvy, takže čas na život lze stále dokola odkládat. Pak se člověk ohlédne a zjistí, že měsíce nikde nebyl, ničím se nepotěšil, a vydělané peníze už stejně utratil. Teď funguju opačně – do každodenního života běžně zahrnuju obědy s přáteli, návštěvy rodiny, nákupy s kamarádkami, seriálové maratony, koncerty, výstavy, i odpolední spaní. Výsledek je větší celková pohoda a pocit pestrého života. A práci stíhám stejně dobře, protože jsem psychicky odpočatější a uvolněnější, takže mi vše pod rukama odsýpá lépe, než kdybych se hodiny mučila sezením nad počítačem, dokud „to“ nedodělám.

Splývání světů se odehrává převážně v hlavě, a to proto, že to dovolíme. Rovnováha mezi prací a osobním životem spočívá v tom vymezit každé oblasti vlastní nerušený prostor. Já své zásady důsledně dodržuju už pár let a okolí to respektuje (i když je to samozřejmě vývoj, který nebyl zadarmo, člověk se to učí, osahává si, jaké to je odmítat, říkat NE, občas ztratit příležitost, občas bojovat s pocity provinilosti – ale výsledek pak za tu snahu stojí, kvalita života se úměrně snaze zvyšuje). Párkrát se někdo podivil („Ty nepracuješ celej víkend? To jsi docela…“, nebo „Tak držím palce, ať vám to vydrží.“), ale nejsme na světě, abychom naplňovali představy ostatních. Klíč je v tom nastavit si pracovní život tak, aby byl pod naší kontrolou, ne naopak, protože práce slouží nám a ne my jí. Pečovat o vlastní hranice znamená pečovat i o hranice ostatních. Kdo zná ásanu peaceful warrior, ví, o čem mluvím. Děkuju za přečtení, klidně napište do komentářů vlastní zkušenosti a tipy, a třeba zase příště 👋