S emocemi nezřídka neumíme zacházet konstruktivně, proto nám mohou dělat potíže (nejen) v pracovním životě. Klíč k ovládnutí emocí leží ve změně úhlu pohledu.

Emoce – složitá záležitost, která nás denně provází, a se kterou nás, přiznejme si, vlastně nikdo neučil zacházet. Ani na osobní rovině, natož v té profesní. Příjemné, takzvaně pozitivní emoce, s těmi příliš starostí není, za to ty méně příjemné, kterým říkáme „negativní“, nás nejen potkávají častěji, ale navíc nevíme, jak s nimi konstruktivně naložit.

Emoce dělíme na dobré a špatné, přijatelné a nepřijatelné, roky je skladujeme v těle, dětem říkáme „Neplač,“ protože nás pláč znervózňuje, a sami skutečné pocity často skrýváme (a to i před sebou), aby nás nějak neprozradily, neoslabily, nebo nepřivedly do potíží. Je to pochopitelné, protože nesprávně nasměrované emoce vedou k energetickým zraněním.

Proto máme strach z konfliktů, které jsou plodem nezpracovaných náročných emocí. Proto leccos raději potlačíme, než abychom riskovali střet s druhým, který by nás mohl poškodit, a jehož slova by nám v systému zůstala už napořád; možná bychom pak nad nimi ještě roky přemýšleli, a roky z nich tak cítili další nepříjemné pocity.

via GIPHY

V práci emoční systém nezřídka vypínáme co nejvíc, protože jinak bychom se snadno dostávali do nepříjemných situací. Taková strategie ale není zdravá, potlačování emocí vede k somatizaci potíží do fyzické roviny, hrozí nemoci, vyčerpání i vyhoření. Další past je, že ignorace pocitů může vést člověka cestou, která mu není prospěšná. Emoce totiž úzce souvisí s intuicí, a úkol intuice je chránit nás, a vybrat z nekonečného množství voleb a cest tu nejpřiléhavější, ať už to pro nás v danou chvíli znamená cokoliv. Řídit se emocemi impulzivně a nekontrolovaně za nimi vlát ale také není konstruktivní přístup; nemůžeme na ostatní nakládat svoje pocity, které slouží jako informace čistě jen pro nás a pro naši životní cestu. Co tedy s tím? Klíčem je ovládnutí emocí.

„Ovládnout“ emoce neznamená, že už nebudete cítit nepříjemné pocity, emoční energii takto kontrolovat nelze. Ovládnout je znamená využít jejich potenciál informovat o situaci, tuto informaci vyhodnotit, a zařídit se podle ní.

Ještě, než začneme, chci připomenout, že nejsem psycholog – jsem selfmade podnikatelka mnoho let praktikující jógu a meditaci, která se všechno, včetně soft skills (pod které spadá i téma emocí), naučila sama během své letité praxe. Berte tedy prosím níže psané jako inspiraci, jako můj úhel pohledu, můj styl řešení emocí v práci, nikoliv jako fakta nebo dogmata. A nebojte, přidám i vlastní vulnerable moment pro ukázku, jak konkrétní bolavé situace zvládám já sama.

Lekce nultá: Co nás nikdo nenaučil

Naše společnost dělí emoce na přijatelné a nepřijatelné, už ale neříká, jak s těmi nepřijatelnými konstruktivně zacházet. Jedinec je jako dítě postaven před celou škálu pocitů, z nichž některé smí dát najevo, a některé ne. Co s těmi nevhodnými dělat, to už nikdo neřekne; hlavně je ale neukazovat. Odmala jsme zvyklí slýchat „Přestaň vyvádět, přestaň se vztekat, přestaň brečet, okamžitě se přestaň tvářit uraženě!“, takže běžná strategie je emoce potlačit a předstírat, že nejsou. Kdo nevítané emoce ukáže, není hodná holčička, není hodný chlapeček, a za jeho přirozené pocity ho stihne trest. To si odnášíme z dětství už po generace.

via GIPHY

K tomu přičtěme ještě genderová očekávání: od žen i mužů se očekávají odlišné emoční projevy, muž se může rozčilovat, žena by neměla. Žena může plakat (ovšem jen v některých situacích rozhodně ne v práci nebo ve škole – tam se pláč rovná hysterii a nezvládnutí situace), muž by neměl. A máme tu krásný zmatek v tom, co vlastně vůbec smíme cítit. Přitom to ale není o tom, co je a co není přijatelné, ale o tom, že nám emoce přináší informaci – a s tou je třeba nějak naložit.

Lekce č. 1: Emoce je informace, ale ne „objektivní pravda“

Emoce je informace o vašem stavu (zdravotním, psychickém, energetickém), pozici ve vztahu (dáváte víc, než dostáváte, někdo se vás snaží nějak ovládnout), o pozici na vaší cestě (varují před špatnou, směrují na vhodnou), o nevýhodné situaci (někdo vás využije, a vydanou energii už nezískáte zpět), a tak dále. Emoce tedy může upozorňovat na místo ve vašem systému, kam je třeba obrátit pozornost.

Možná vás napadá, „Mohu té informaci věřit? Je tato informace „objektivní“? Informuje mě o situaci tak, jak má? Nepřeháním to, když mám špatný pocit z někoho na první pohled sympatického?“

To jsou však chybně formulované dotazy odrážející chybné uchopení věci; emoce nejsou objektivní informace o situaci, nic takového ani neexistuje. Jsou to informace o vašich pocitech v dané situaci. Říkají vědomé mysli to, co ta podvědomá vyhodnotila z nejen neverbálních signálů: „Tenhle na první pohled sympatický člověk se mi nelíbí, protože mám pocit, že s ním nebude jednoduchá práce, a bude mě stát příliš mnoho sil a energie.“

Vaše emoce vás zde neinformuje o tom, jestli máte před sebou „objektivně“ příjemnou, nebo naopak nebezpečnou osobu, informuje o tom, že ve vaší situaci, v daný moment vašeho života, nemusíte být s tím člověkem kompatibilní, a můžete skončit v nevýhodné pozici či minusu. Nemusíte hned pálit mosty, nemusíte (neměli byste!) to dané osobě vykládat, ale neměli byste tuto informaci, tento pocit, ani potlačit.

Zde vede hranice, co ano, a co už ne: ano připustit si emoci, ale ne, nereagovat podle ní okamžitě a bez kontroly.

via GIPHY

Lekce č. 2: Nejste emocí, kterou cítíte

Velká potíž v našem vnímání emocí je, že je zaměňujeme se skutečností. Máme to tak i ukotvené v jazyce: „Jsem naštvaný, naštvaná.“ – jsem touto emocí. Přesnější by ale bylo říkat „Cítím naštvání.“ – cítím tuto emoci (ale zůstávám nadále sám sebou).

Rozdíl je patrný; když vás naštve nějaká na první pohled nevinná formulace oné na první pohled sympatické osoby, je to informace o tom, že se vás v nějakém místě něco dotklo (a je jedno, zda jde o vaší přehnanou reakci, nebo o správné odhadnutí protějšku, zda to tak bylo myšleno, nebo ne), a je třeba situaci na úrovni vašeho systému narovnat. Není to impuls, kvůli kterému se stanete Hulkem, není to zelená vlajka k „Já ti ukážu ty krávo!“, není to ospravedlnění k vypuštění emocí. Je to jen informace, že musíte udělat nějaký krok, aby se opět nastolila rovnováha.

Lekce č. 3: Trust your gut

Už se vám stalo, že jste měli nepříjemný pocit z někoho na první pohled sympatického? Sami sebe v takový moment nařknete z přecitlivělosti, svoje pocity potlačíte. Po nějaké době se ale nezřídka ukáže, že jste měli pravdu. Nebojte se věřit tomu, že to, co cítíte, je pro vás vždy správně! Vždy. Zároveň ale, aby bylo jasno: věřit svým pocitům neznamená hned podle nich jednat. Znamená to zaregistrovat je, neodhánět je, a nechat jim prostor k existenci, protože k ní mají důvod. Nejste blázni, nejste přecitlivělí. Jste bytosti vybavené desítky tisíc let vyvíjeným informačním systémem, a můžete mu věřit.

Pozor ale na jednu věc: vaše emoce vás informují v kontextu vašeho příběhu, vašich zkušeností, nejsou faktem popisujícím druhou osobu, v žádném případě byste tedy neměli protistraně říkat „Ty jsi takový a takový.“ (občas to děláme v osobním životě, v práci to ale rozhodně není přípustné). Pokud cítíte potřebu své pocity formulovat, buďte korektní a vyjádřete to ve formě „Tvůj přístup v téhle situaci mi není příjemný.“

Lekce č. 4: Zranění

Ne vždy se podaří být fér a korektní. Každý jsme někdy cítili výčitky svědomí či jakousi morální kocovinu z toho, že jsme nějakou situaci emočně nezvládli tak dobře, jak jsme chtěli, a rozčilili se, rozplakali se, rozkřičeli se, urazili se, práskli dveřmi, napsali jedovatou zprávu a tak dále.

Výčitky v takových situacích cítíme jednak proto, že jsme nekontrolovaně ukázali svoji zranitelnou polohu a možná tak poskytli druhé straně výhodu v podobě znalosti nějaké naší slabiny, ale i proto, že v hloubi duše víme, že jsme druhému způsobili zranění. Že jsme prostě takzvaně poslali ten shit dál. V neposlední řadě míváme i strach z protireakce, což taky není příjemné – přiznat si, že se bojíte, s sebou nese pocit slabosti.

Strach z konfliktů však není slabost, ale systém varující před zraněními na emoční (energetické, chcete-li) úrovni. Ta mohou být stejně nebezpečná, jako zranění fyzická; když potkáte dost silného protivníka, dokáže vás psychicky rozcupovat na kousky tak, že svou sebeúctu sbíráte ze země ještě týdny i měsíce, a možná vás to i úplně vychýlí z osy.

Je to reálné energetické nebezpečí, nehledě na to, že protistrana může zareagovat i jinak než emočně, a může vám to oplácet ve fyzickém světě; pomluvami, neuhrazením faktury, vyhazovem z práce, vyhlášením na sociálních sítích, trestním oznámením atd. Jít s emocemi ven bez kontroly je tedy risk na všech frontách, a strach v takovou chvíli dává naprosto smysl.

Lekce č. 5: Zastavit se, Zaměřit se, Zůstat

Jak jsem psala na začátku, ovládnout emoce neznamená necítit je, zbavit se jich, nedostávat se znovu do těch fyzicky i psychicky nepříjemných stavů úzkosti, vzteku, strachu, stresu a podobně.

Ovládnout emoci znamená nechat ji sebou projít, neutíkat před ní, nepotlačit ji, nezahnat ji cigaretou na balkóně, nezvednout telefon a nevylít si to na někom jiném, nezačít jíst čokoládu, nepouštět seriál na odreagování.

Znamená to práci a mentální dřinu v podobě tří „zet“: Zastavit se. Zaměřit se na to, kde cítím ty nepříjemné pocity (v hrudníku? V bedrech? V kyčlích? V žaludku?). Zůstat s nimi tak dlouho, dokud neodezní. Zastavit se, zaměřit se, zůstat. Jakmile odezní, zbyde ještě jejich reziduum, které má stále potenciál mít vliv na vaše rozhodnutí, a až odezní i to, teprve pak máte odstup, čistý prostor na vyhodnocení situace a potažmo reakci.

Moje vlastní zkušenost

Abych nebyla paní chytrá, co radí, ale sama to neumí, jdu s kůží na trh se svým příběhem. Nestal se mi jen jeden jediný příběh spojený s emocemi, ale tenhle zrovna dobře ilustruje, co udělá se situací to, když emoci nezaženete, ale počkáte si, až vznikne prostor na reakci.

Jsem designér, co se živí vlastními návrhy. Měla jsem vytvořit eshop, poslala dva návrhy a nelíbily se. Au – to se mi moc často nestává, a i kdyby, na to si nikdy nezvyknete. Po druhém neúspěšném návrhu přišel email, zda bych byla ochotná vytvořit tento eshop podle návrhu někoho jiného. Au podruhé! Moje ego tvůrce, hýčkané už od let základní školy převážně kladnými reakcemi nad mými výtvory, dostalo pořádnou ránu. Já abych dělala podle návrhu jiného designéra a sama byla jen exekutivec? Já, která je si tak jistá svou prací, která se úspěšně a sama roky probíjí, bych měla teď být něčí prodloužená ruka? Já?!? To bolelo. A vyvolalo to ve mně pořádný vztek.

via GIPHY

První impuls byl: okamžitě odepíšu, že ani náhodou. Napíšu jim všechny důvody, proč se jim to nelíbí: neposlali jste mi dobré fotky, neměli jste čas na pořádnou schůzku, nemáte vkus (tak, a máte to!). Ale pak jsem poslechla svoje pravidlo, zastavila se v té chvíli, zaměřila se na to, co se mě vlastně dotklo, a zůstala tímhle směrem nehybná celé tři dny, než jsem konečně vychladla. V té době už mi bylo jasné, že hloupým emotivním výlevem bych se akorát poškodila, a že koneckonců, udělat práci podle návodu místo vymýšlení od a do zet, ale za stejné peníze, pro mě může být vlastně i výhoda.

Musela jsem ale křivdu nějak narovnat, přijmout to beze slova, cítila bych se čímsi v minusu, jakože jsem si nechala něco líbit. Díky tomu, že jsem své emoce první zpracovala, věděla jsem, co přesně mi můj vztek hlásil – bolavé ego – a věděla jsem, že chci deklarovat, že nejsem spokojená. Odpověděla jsem tedy ve smyslu, že projekt dokončíme podle návrhu jiného tvůrce, ale tím naše spolupráce končí – a že se mě toto řešení velice dotklo. Jako odpověď mi přišla upřímně znějící omluva s poděkováním za svolení k tomuto postupu a oceněním, že jsem celý projekt (ve kterém jsou už nějaké peníze, a který spěchá) neposlala k šípku. Tím pro mě byla situace narovnána, už jsem si nepřišla ve slabší pozici a jako někdo, s kým se takzvaně zametá, což je, přiznávám, něco, co nesnesu. Jakmile jsem získala pocit (a opět, je jedno, jak to cítila druhá strana, zda byla jejich omluva upřímná či ne), že se se mnou zachází podle mých pravidel, cítila jsem opět klid a rovnováhu. Proběhla i nabídka další spolupráce, kterou jsem už odmítla, ale cesty se rozešly v míru a se vzájemným pochopením.

Nereagování v emoci přineslo výsledek: práce byla dokončena, profesionální čest zachována, peníze ani energie nebyly promrhány, a až se s klientem potkám na ulici, bude to klidné příjemné setkání, a ne divná situace. Tím, že jsem nevlála bezmocně za svým vztekem, zůstala kontrola nad situací v mých rukách, a nestala se z ní hořká zkušenost s uzavřenou cestou, která může štvát ještě roky. Prostě úplně šťastný konec jen díky troše práce s emocemi.

Co dělat v reálném čase?

Ne vždy řešíte vše jen online, v mnoha případech je třeba zvládnout emoce v reálném čase, tváří v tvář situaci, která je ve vás vyvolala, a nemáte prostor se zastavit a zprocesovat to. V takové chvíli není nic špatného na tom říct si o čas ke zpracování: „Promiňte, nevím, jak tohle myslíte, musím si to promyslet.“.

Když dokážeme pěstovat prostředí, ve kterém je v pořádku formulovat své pocity, pomůžeme si tím všichni. Je to příjemnější, méně vyčerpávající, zbývá víc energie na konstruktivní práci, ale i na hlubší vztahy a lepší plynutí energie. Je to utopie? Možná ne nezbytně – jakmile zvládnete tuhle techniku sami, nezvládnuté emoce ostatních vás rozhodí čím dál méně, a budete cítit větší klid. A možná tím inspirujete i někoho dalšího, který to zase pošle dál.

Buďme emočně kompetentní, ovládejme své emoce

Je mnoho důvodů, proč své emoce umět ovládat: lepší kontrola, větší sebedůvěra, menší risk zranění, menší risk potíží. Pro mě je ale nejdůležitější takový čarodějnicko-spirituální důvod: nevyřešené, potlačené emoce mají schopnost udržovat události dávno minulé stále naživu. Omotají se okolo vás jako toxická osidla a neustále vás stahují zpět do pocitů zažitých klidně před dlouhými lety. Vím i o extrémních případech lidí, kteří svá kariérní rozhodnutí činí na základě desítky let starých nevyřešených křivd, a i o těch, kterým taková rozhodnutí kariéru zničila.

Kontrolovat emoce tedy znamená držet svou pozici ve vlastních rukou, ovládat situace, ve kterých se ocitáme, nenechat se zdržovat fantomy věcí dávno minulých a kráčet zlehka vpřed, aniž by v tom bránily nánosy nezpracovaného emočního materiálu, které vychylují naši dráhu z přirozené osy tím, že se nechávají stahovat gravitací mrtvých událostí. Prostě do your best and own your shit – a všechno půjde líp.

Děkuji za přečtení článku a moc se jako vždy těším na vaše zkušenosti, tipy, emaily, komentáře i zprávy v chatu ♥